Postavit. Ale kde?
Manžel - od přírody člověk, který nerad změny, se moc nadšeně na můj nápad, že bychom si postavili dům, netvářil. Ale když jsem mu asi po sté popsala, jaké činnosti nás budou čekat ve starém, a že budou problémy - kde bydlet, když to tu bude rozkopané, a že finančně se budeme blížit novému domu, tak otočil a (no, říct, že nadšeně souhlasil, by bylo značně nadnesené) - no prostě řekl s pokrčením ramen NO TAK TEDA JO, a dál pokračoval ve své činnosti.
A souhlas byl na světě. Teda, někdo by mohl říct, že to moc jako souhlas nevypadá, ale kdybych se vždy nechala odradit jeho laksním přístupem ke změnám a rekonstrukcím, tak dodnes bydlíme na betoně a pod kohoutkem v kuchyni není linka s dřezem, ale kýbl. Bude to fuška, do všeho ho dotlačit, ale já to dám. URČITĚ!!!
Jenže postavit kde? Na to jsem jeho názor znala. Nejlépe 2 km za vesnicí, uprostřed pole. Hm... Díky bohu, že dle územního plánu se tam opravdu, ale opravdu stavět nesmí.
Kvůli manželově práci, jsem vázáni právě v naší vesničce, jinak bychom s dcerkou manžela v podstatě vůbec neviděly.
Podle územního plánu se pár míst, kde se v naší vesničce může postavit rodinný dům, nachází, leč ony místečka mají zásadní problém. Nejsou naše, a ti, čí jsou, je plně využívají ke svým účelům. Až na jedno. Dle mého názoru krásnej, rovnej plácek. Ale zbytečně velkej. 8000m2 za 450tisíc. Manželovi se místo nelíbilo. A stejně, než jsem to stihli pořádně probrat, vyfouk nám ho někdo jinej.
A tak dostala možnost šance jediná a poslední. A to zahrada u našeho domu. Jenže ona zahrada je ve dvou směrech klopenej tankodrom.
Pozemek není úplně ideální:
1) svým hrbolovitým a svahovitým povrchem
2) Z jihu kousek lesa, v léťe to nevadí, ale v zimě se tam sluníčko moc nepodívá
3) z východu kus veřejné zeleně - časem bychom požádali město o nějaký průřez, beztak je to neudržovaná džungle a s každým větším větrem z toho padají docela velké větve na silnici.
4) není náš, ale manželových rodičů. Ale v tom problém není, pozemek nám darují.
Takže místečko by teoreticky bylo.